Když zrovna nepíše o Harrym Holeovi ani nepokračuje v dětské sérii s doktorem Proktorem, odskočí si Jo Nesbø zpravidla k drobnějším jednorázovým projektům. Po Lovcích hlav a Synovi tak v roce 2015 přišel s dvoudílnou minisérií Krev na sněhu, obsahující stejnojmennou novelu a o něco delší příběh nazvaný Půlnoční slunce. Na rozdíl od původního plánu vychází diptych pod autorovým skutečným jménem a nikoliv pod zamýšleným pseudonymem Tom Johansen. Toho Nesbø stvořil jako fiktivního spisovatele z poloviny sedmdesátých let. Co však zůstalo, je právě zasazení příběhů do doby před čtyřiceti lety. Retro ladění a sotva pětinová délka oproti holeovkám – je Krev na sněhu stále pravý Nesbø?
Začněme však u audioknižního zpracování. To přichází jak jinak než od OneHotBook, které u nás tradičně knihy Joa Nesbøho převádí do zvukové podoby. Série načtených románů s Harrym Holem byla svěřena Hynku Čermákovi, dva samostatné romány načetli Filip Švarc respektive Petr Kubes, zatímco pro Krev na sněhu zvolil režisér Michal Bureš hlas známý z proktorovek, tedy Davida Novotného.
Přestože mají stejného interpreta, rozhodně si Krev na sněhu s dětskou sérií nespletete. Režisér vedl Davida Novotného k mnohem civilnějšímu výkonu, který postrádá kudrlinky a hlasovou ekvilibristiku. Herec naštěstí dokáže zaujmout i pokud děj jen prostě vypráví. Příběh je v knize nahlížen skrze optiku hlavního hrdiny, což se odráží ve vyrovnané poloze interpretova hlasu. O tom, že četba není nezáživná, tak zde rozhoduje narátorův cit pro tempo, změnu dynamiky či kladení důrazu. Jednotlivé postavy od sebe až na výjimky příliš neodlišuje, což však nevadí. Naopak, napomáhá to faktu, že popisované události jsou filtrovány skrze Olavovo lehce pokřivené vnímání.
Hlavní hrdina totiž občas vidí místo skutečného příběhu jiný. Sám o sobě tvrdí, že jako dyslektikovi mu činí potíže sestavit věci správně dohromady, takže mu někdy místo příběhu, který čte, vyjde úplně jiný. A stejně tak si vytváří alternativní příběhy i ve skutečném životě, když realitu špatně vyhodnotí. Na tomto motivu je Krev na sněhu postavena a autor si díky tomu dokáže na čtenáře vymyslet nejednu léčku. I na nevelké ploše Nesbø používá své klasické triky, třebaže je nemá příležitost schovat do změti různých dějových linek.
Nedílnou součástí audioknihy je i tentokrát hudební složka, která silně čerpá z melancholie norské zimy. Něžná kombinace perkusí a klávesových tónů vytváří obraz padajícího sněhu, který v rámci knihy tvoří atmosférickou podkladní vrstvu. Na ní autor rozehrává svůj příběh plný nesentimentálních zločinů a vztahů postrádajících hřejivé emoce.
Krev na sněhu ukazuje příběh zabijáka, trochu básníka, který se snaží uniknout osudu. V podání Davida Novotného vyzní v příběhu jak syrová nosná melodie, tak až lyrické podtóny symbolů, které jej dokreslují. Audioknize byla věnována péče od samotného načtení až po sérii doprovodných fotografií využitou v bookletu, což se projevilo na příjemném dojmu z kompaktního výsledku. Jde o jiného Joa Nesbøho, přesto však stále svěžího, třebaže bez holeovského vtipu.
